spolkové obce píše o aktivitách spolků a jejich činivníků
Spolkový předseda Aleš Zahajský stojí v čelo Spolkové rady od roku 2002. Spolkové předsednictvo jedná na uzavřených schůzích.
Panovník Přemysl Otakar II. je považován za zakladatele královského města Kolín.
Královské město na Labi bylo založeno ve 13. století.

je ve středočeském Kolíně koordinačním uskupením kolínských spolků a jejich aktivních činovníků.

logo STAVBA ROKU.gif
SPOLKOVÉ LOGO

SPOLKOVÉ LOGO

Brnění Přemysla Otakara II. symbolicky bdí nad budoucností kolínských spolků a štíty Spolkové rady Kolína chrání vybrané aktivity akreditovaných spolků
Aeroklub
Apache Team
Badatelé městské encyklopedie
Český Junák
Český svaz včelařů
Dámský klub Avonek
Dance Club Inferno
Duende taneční studio
Fortuna
Handball club
Hasičský sportovní klub
HO Lokomotiva
Hokejbalový club
Horolezci
In memoriam
Institut Evropské Integrace
Ju-Jutsu klub
KČT Lokomotiva
Keramický spolek
Klub laureátů
Klub lodních modelářů
Klub otužilců
Klub rekreačního sportu
Klub vodních sportů Sandberk
Klub vojenských důchodců
Klub železničních modelářů
Kolín - náš domov
Koramáci
Obchodní grémium
Obyvatelé Ovčárecká
Orel jednota
RC offroad klub
Sbor dobrovolných hasičů Zibohlavy
Sdružení plátců daní
Sdružení pro životní prostředí
Sdružení soukromých gynekologů
Sdružení zdravotně postižených
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých
SKP
Sociální spolek
Společenstvo přátel Medvědů od Kolína
Spolek rodičů a přátel SOŠ a SOU stavební
Spolek slovenských krajanů
Sportovní klub sambo
Sportovní střelecký klub
Sportovní oddíl plavání
Stáj Václav
Stará garda
Stolní tenis
Svaz diabetiků
Svaz neslyšících a nedoslýchavých
Svaz PTP
Štítary
Taehan klub kerejských bojových umění
Taneční klub B.Matiáše
TJ Start
Vemblond krfbal club
Základní kynologická organizace Borky
žurnály s rozmazaným okolím.JPG
Registrované spolky
Aeroklub
Agro
Archi
Barry a spol.
BC
Boni Bambini
Centrum senior
CrossDance
Collegium musicum
Český rybářský svaz
Čecký zahrádkářský svaz
Dance Club Interno
DGc Plováci
Domino
Draci
Eridanus
FBC
HC
HERPNO
Hvězdička
Horolezci Kolínska
Klub českých turistů
Klub lodních modelářů
Klub mladých muzejníků
Klub mladých ze Sendražic
Klub přátel hudby
Klub přátel kola
Klub rekreačního sportu
Klub vojenské historie ČSLA
Kolínská verbež
Kolínsko
Kynologická organizace Borky
LABE
Military club
Music Promotion
Obchvat bez hluku
Pěvecký sbor gymnázia
Pěvecký sbor 3.ZŠ
Potkali se u Kolína
Privatissima
Rasputin
Remerx-Merida team
Scania Team
Sdružení dobrovolných hasičů Sendražic
Sdružení Ostrof
Sdružení Romů
SK Volejbal
Sokol Sendražice
SOP
Společnost Jana Kubelíka
Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením
Společnost Václava Morávka
Spolek lékařů českých
SSK
Stáj Václav
Start
Stolní tenis Kolín
Svaz chovatelů drobného zvířectva
Štítarský SK
TAEHAN
Taneční skupina AX
Taneční studio Bohemia
Velmbloud korfbal club
Veteran car club
VYDRA
Za životní prostředí
Základní kynologická organizace v Sendražicích
Zálabská skála
Ženský komorní sbor
Hejcman na deníku.JPG
Výstava se jmenovala Čas bytí. Můžete čtenářům přiblížit, co to znamená, kde se ta myšlenka vzala?
V podstatě jsem tím navázal na Funkeho. On měl výstavní soubor Čas trvá, takže jsem chtěl tu souvislost napojit v názvu. Ale Čas bytí jsem použil už v roce 2000 k jedné fotografii, která tu sice není, ale zachycovala čtvero ročních období. Tím jsem chtěl vyjádřit právě čas bytí, jak se různé cykly opakují ráno slunce vychází, večer zapadá…

Pracujete jako fotograf. Jak oddělíte každodenní „řemeslničinu" od umělecké fotografie?
To je jednoduché, do takových obrázků vkládám své emoce, nálady, radosti. Podle toho ty fotky jsou buď pochmurné, radostné nebo třeba jen informační.

Fotografie se v posledních letech dost otevřela amatérům, i co se týká cen techniky. Jak se dnes žije profi fotografům?
Člověk by se neměl ohlížet zpátky. Ale když zavzpomínám na doby, kdy se fotilo na film, tak nás komerčních fotografů bylo hrozně málo. Na filmu člověk musel mít nějaké zkušenosti, aby se mu svatba nebo křtiny povedly.

A u umělecké fotky to snad není?
Neříkám, že to mohl dělat kdekdo, ale v dobách filmu se uměleckou fotkou zabývalo více lidí, než tou komerční. Dnešní doba digitálů a webových stránek vlastně přináší to, že si někdo jeden den koupí foťák, další den si založí web a potom se prohlásí fotografem.

Je to špatně?
Chyba je, že spousta fotografů svoje výtvory nekonzultuje s jinými, neposílá je do soutěží, na výstavy, takže nedostává zpětnou odezvu. Kolikrát tak vidím fotku bez rukou, bez hlavy… A autor jenom řekne, že to je záměr. Jenže žádný záměr z toho nevyzařuje. Musí to pochopit i ostatní, nejen autor.

Já vím, že jste řekl, že se člověk nemá ohlížet. Ale přece: vzpomeňte na doby, kdy se objevil digitál. Věřil jste nové technologii?
Dlouho jsem odolával. Ale rychlost přenosu dat zvítězila. Předtím jsem musel film vyvolat, scannovat a teprve potom posílat do časopisů, deníků… Byla to nevýhoda. Tak jsem sáhl po digitálu.

Dovedl byste se vrátit zpět k filmu, kdyby to bylo potřeba?
Zpátky možná na deskový nebo širokoformátový aparát, aby v tom bylo něco jiného, zajímavého, odlišného…

Spousta lidí teď fotí na mobily. Co vy na to?
Mobily jsou dobré, protože jsou pohotové. Optika možná dobrá není, ale rozlišení je uspokojivé, dají se s tím udělat poměrně dobré obrázky za dobrých světelných podmínek. Takže jako takový zápisník, proč ne.

Výstava názvem navazuje na Funkeho. Je to váš vzor?
Abych řekl pravdu, co se týká vzorů… Rád chodím na výstavy, ale abych měl za konkrétní vzor konkrétního člověka, to ne. Zajímá mě spousta fotografů, ať už jsou reportážní nebo dělají sociální témata. Nebo portrétní fotografové. Ale konkrétní člověk, to ne.

Nelákalo by vás zkusit třeba válečné zpravodajství, pokud pomineme strach o vlastní život?
V roce 2008 jsem byl na Náhorním Karabachu, který je vlastně stále ve válečném stavu s Azerbajdžánem. Tam byly někdy hodně perné chvilky, a to jsem nešel přímo do nějakých bojů, protože na to nemám povahu. Cíleně jsem se tomu nevěnoval. Ale když mluvíme o takových zážitcích, jednou jsem fotil v balonu ve výšce 2,5 kilometru nad zemí. Všechno je adrenalinové. Nemusím být přímo ve válce, abych si užil adrenalin.

Máte nějakou bizarní historku z focení?
Bizarní nevím, spíše kuriózní, zvláštní. Před dvaceti, třiceti lety bylo totiž obvyklé fotit nebo dokonce natáčet pohřby. Dnes se to už ale nevidí.

Nosíte u sebe foťák neustále?
Dnes to dělám tak, že cíleně chodím fotit. Občas s sebou nosím, říkám tomu zápisník, malý digitální kompakt, se kterým se dají udělat slušné fotky. Dokonce jsem s nimi bodoval v soutěži Foto-video časopisu.

Jaké jste získal další ceny?
Jeden rok jsem byl jako čtvrtý fotograf roku v časopise Foto video, tuším v 2006. Vyhrál jsem Grand Prix cenu ekologie v objektivu. A také mezinárodní cenu Strom pro život. A zásadní je to, že mám fotografie v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci. Byla tam soutěž Cesta světla, moje čtyři fotografie byly vybrány na výstavu a galerie je zařadila do svého portfolia.

Co jsou aktuální trendy v komerční fotografii, kterou děláte?
Hodně převažuje ateliérová fotografie. Buď rodinná, nebo když se děvčata chtějí stát modelkami a fotí se booky a podobně. A také produktová fotografie. Reportáže už tolik ne, protože to dnes už zvládne obsáhnout běžný divák nebo účastník.

Autor: Jakub Šťástka

Výstava se jmenovala Čas bytí. Můžete čtenářům přiblížit, co to znamená, kde se ta myšlenka vzala? V podstatě jsem tím navázal na Funkeho. On měl výstavní soubor Čas trvá, takže jsem chtěl tu souvislost napojit v názvu. Ale Čas bytí jsem použil už v roce 2000 k jedné fotografii, která tu sice není, ale zachycovala čtvero ročních období. Tím jsem chtěl vyjádřit právě čas bytí, jak se různé cykly opakují ráno slunce vychází, večer zapadá… Pracujete jako fotograf. Jak oddělíte každodenní „řemeslničinu" od umělecké fotografie? To je jednoduché, do takových obrázků vkládám své emoce, nálady, radosti. Podle toho ty fotky jsou buď pochmurné, radostné nebo třeba jen informační. Fotografie se v posledních letech dost otevřela amatérům, i co se týká cen techniky. Jak se dnes žije profi fotografům? Člověk by se neměl ohlížet zpátky. Ale když zavzpomínám na doby, kdy se fotilo na film, tak nás komerčních fotografů bylo hrozně málo. Na filmu člověk musel mít nějaké zkušenosti, aby se mu svatba nebo křtiny povedly. A u umělecké fotky to snad není? Neříkám, že to mohl dělat kdekdo, ale v dobách filmu se uměleckou fotkou zabývalo více lidí, než tou komerční. Dnešní doba digitálů a webových stránek vlastně přináší to, že si někdo jeden den koupí foťák, další den si založí web a potom se prohlásí fotografem. Je to špatně? Chyba je, že spousta fotografů svoje výtvory nekonzultuje s jinými, neposílá je do soutěží, na výstavy, takže nedostává zpětnou odezvu. Kolikrát tak vidím fotku bez rukou, bez hlavy… A autor jenom řekne, že to je záměr. Jenže žádný záměr z toho nevyzařuje. Musí to pochopit i ostatní, nejen autor. Já vím, že jste řekl, že se člověk nemá ohlížet. Ale přece: vzpomeňte na doby, kdy se objevil digitál. Věřil jste nové technologii? Dlouho jsem odolával. Ale rychlost přenosu dat zvítězila. Předtím jsem musel film vyvolat, scannovat a teprve potom posílat do časopisů, deníků… Byla to nevýhoda. Tak jsem sáhl po digitálu. Dovedl byste se vrátit zpět k filmu, kdyby to bylo potřeba? Zpátky možná na deskový nebo širokoformátový aparát, aby v tom bylo něco jiného, zajímavého, odlišného… Spousta lidí teď fotí na mobily. Co vy na to? Mobily jsou dobré, protože jsou pohotové. Optika možná dobrá není, ale rozlišení je uspokojivé, dají se s tím udělat poměrně dobré obrázky za dobrých světelných podmínek. Takže jako takový zápisník, proč ne. Výstava názvem navazuje na Funkeho. Je to váš vzor? Abych řekl pravdu, co se týká vzorů… Rád chodím na výstavy, ale abych měl za konkrétní vzor konkrétního člověka, to ne. Zajímá mě spousta fotografů, ať už jsou reportážní nebo dělají sociální témata. Nebo portrétní fotografové. Ale konkrétní člověk, to ne. Nelákalo by vás zkusit třeba válečné zpravodajství, pokud pomineme strach o vlastní život? V roce 2008 jsem byl na Náhorním Karabachu, který je vlastně stále ve válečném stavu s Azerbajdžánem. Tam byly někdy hodně perné chvilky, a to jsem nešel přímo do nějakých bojů, protože na to nemám povahu. Cíleně jsem se tomu nevěnoval. Ale když mluvíme o takových zážitcích, jednou jsem fotil v balonu ve výšce 2,5 kilometru nad zemí. Všechno je adrenalinové. Nemusím být přímo ve válce, abych si užil adrenalin. Máte nějakou bizarní historku z focení? Bizarní nevím, spíše kuriózní, zvláštní. Před dvaceti, třiceti lety bylo totiž obvyklé fotit nebo dokonce natáčet pohřby. Dnes se to už ale nevidí. Nosíte u sebe foťák neustále? Dnes to dělám tak, že cíleně chodím fotit. Občas s sebou nosím, říkám tomu zápisník, malý digitální kompakt, se kterým se dají udělat slušné fotky. Dokonce jsem s nimi bodoval v soutěži Foto-video časopisu. Jaké jste získal další ceny? Jeden rok jsem byl jako čtvrtý fotograf roku v časopise Foto video, tuším v 2006. Vyhrál jsem Grand Prix cenu ekologie v objektivu. A také mezinárodní cenu Strom pro život. A zásadní je to, že mám fotografie v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci. Byla tam soutěž Cesta světla, moje čtyři fotografie byly vybrány na výstavu a galerie je zařadila do svého portfolia. Co jsou aktuální trendy v komerční fotografii, kterou děláte? Hodně převažuje ateliérová fotografie. Buď rodinná, nebo když se děvčata chtějí stát modelkami a fotí se booky a podobně. A také produktová fotografie. Reportáže už tolik ne, protože to dnes už zvládne obsáhnout běžný divák nebo účastník. Autor: Jakub Šťástka

Čtěte více na: http://kolinsky.denik.cz/kultura_region/nemusim-byt-primo-ve-valce-abych-si-uzil-adrenalin-rika-fotograf-hejcman-2013100.html
Latin. přísloví

Latin. přísloví

GESTA VERBIS PRAEVENIUNT na bronzové gravírdesce komory s vyrytými jmény Osobností Kolína zní česky SKUTKY MAJÍ PŘEDNOST PŘED SLOVY. V horní části desky, která má velkou váhu, je znak Hospodářské komory a dole jsou zkřížení kolínští draci.
logo Kofo vlna.gif
dílo na počest

dílo na počest

zakladatele Kolína pro výroční Osobnost vytvořila renomovaná výtvarnice Jiřina Stupková
realitní kancelář - do mailu.png
s Otakarovým reliéfem a městskými insigniemi na radnici
s Otakarovým reliéfem a městskými insigniemi na radnici
Režisérka Helena Třeštíková je filmovým štábem Kolínské etudy uznávanou autoritou nejen proto, že je první českou držitelkou výroční ceny Evropské filmové akademie.
výřez mf7 Třešíková na titulní.jpg
LTC cedule 110 let.JPG
Cílem webových stránek je pomoci vedení Spolkové rady Kolína se šířením prozíravé vize, informovat veřejnost o spolkovém dění a prosazovat společné zájmy spolkových činovníků.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one